Co tě přivedlo k dobrovolnictví v domovech pro seniory? 
Hodně jsem přemýšlel, co si zvolit jako dobrovolnictví, a nakonec jsem si vybral tuto cestu. Baví mě poslouchat příběhy druhých. Přišlo mi to jako velmi zajímavá činnost a doufal jsem, že tím vykouzlím někomu úsměv na tváři.

Co konkrétně v domově pro seniory děláš? 
Když jsem tam začínal chodit, tak jsem si většinou spíše s lidmi povídal, ptal jsem se jich, jaké prožili životy a co je v životě bavilo. Některé věci mě moc potěšily a vždy mi udělalo radost, když jsem si mohl poslechnout nový příběh ze života někoho, kdo mi řekl, že toho, co prožil, vůbec nelituje. Samozřejmě jsme hráli i různé hry, dělali jsme turnaj v Člověče, nezlob se a spoustu dalších her, a někdy jsme i četli – předčítal jsem jim jejich nejoblíbenější knihy a moc mě těšilo, že vždy seděli nebo leželi a pilně poslouchali.

Jak na tebe senioři reagují? Pamatuješ si na nějakou zvlášť hezkou nebo dojemnou situaci? 
Senioři na mě reagují velmi kladně. A někdy od babiček slýchávám, jak mi to sluší, jedna mi dokonce říkala: „Už přišel náš Mareček.“ Občas to bývá i smutné, když jsem za někým došel a ten člověk si nepamatoval moje jméno, musel jsem se znovu představit. Jeden pán mi dal radu do života: „Dokud v životě nejde o někoho, koho máš rád, tak jde prakticky o nic. Musíš se o lidi, které máš rád, starat, jinak ti ty krásné chvíle s nimi proklouznou mezi prsty.“

Co tě během dobrovolnictví nejvíc překvapilo? 
Asi ta komunikace. Čekal jsem, že se mnou nebudou chtít vůbec mluvit, a moc mě překvapilo, že chtěli a byli rádi, že tam vůbec chodím.

Jak často do domova docházíš a kolik tam trávíš času? 
Chodím tam jednou až dvakrát týdně a většinou tam s nimi jsem tak dvě hodinky. Záleží, jak je to baví a jestli jim nenarušuji soukromí.

Co ti tato zkušenost dala do života? Naučil ses něco nového? 
Určitě mi dala do života spoustu věcí. Nejvíc se mi asi líbilo, že většina z těch, se kterými jsem mluvil, mi řekla, že ničeho v životě nelitují a že si ten život moc a moc užili.

Nejvíce mě asi inspirovalo to, že se mě senioři ptali, jestli přijdu i příště. Byla to taková věc, která moc potěší.  Třeba pan Bárta – jednou se mě zeptal na jméno a od té doby si ho pamatoval a vždycky si psal do kalendáře, kdy přijdu. Vždycky mě vzal za ruku a řekl, že je moc rád, že tam s ním jsem.

Změnil se tvůj pohled na stáří nebo na práci s lidmi? 
Ne že by se změnil, ale určitě jsem to začal více vnímat. A začal jsem ještě víc vnímat to, že ti lidé tam vlastně nikoho blízkého nemají a že za některými vlastně ani nikdo nejezdí.

Máš pocit, že si se seniory rozumíte? 
To si myslím, že určitě ano. Našim vtipům se zasmějeme navzájem a myšlenkami taky nebýváme daleko od sebe.

Jak tě program DofE podpořil v dobrovolnictví? Pomohlo ti to třeba s motivací nebo organizací času? 
Určitě mě podpořily moje koordinátorky a samotný program mi ukazoval, že to musím dotáhnout do konce.

Doporučil bys dobrovolnictví v domovech pro seniory dalším dofákům?  
Určitě, protože získáte další pohled a další zkušenosti. Určitě vám to nic nevezme a spíše vám to přidá. A věřte mi, že takový pocit, kdy se na vás všichni usmívají a dávají vám najevo, že jsou rádi, že jste za nimi přišli, je k nezaplacení.

Co bys vzkázal ostatním mladým lidem, kteří nad dobrovolnictvím v domovech pro seniory váhají? 
Že se není čeho bát. Většina důchodců, co v domovech jsou, jsou nadšení, že za nimi někdo přijde a prohodí s nimi alespoň pár slov.