Jak to celé začalo?

Když jsem byla ve druháku na vysoké, řekla jsem si, že by se mi hodila nějaká praxe a dozvěděla jsem se o dobrovolnictví v programu Pět P v organizaci Temperi. S mým charakteristickým zápalem a nadšením jsem absolvovala výcvik dobrovolníků a téměř hned po něm jsem dostala přiděleného littlíka.

První schůzka se uskutečnila 19. 11. 2018 a byli jsme na takovém vnitřním hřišti plném trampolín. Pamatuju si, že jsem byla nervózní, abych se Tondovi líbila a aby mu se mnou bylo fajn. Tyto obavy se po chvilce zdály zbytečné, jezdili jsme na klouzačce a klučíka, který se k nám do hry připojil, Tonda upozornil, že s ním na klouzačce budu jezdit jenom já, „protože my jsme tady spolu“. Tonda mi tam poprvé vyprávěl o svojí předchozí dobrovolnici, se kterou jezdil autobusem a která na něj už nemá čas. Možná poprvé jsem si uvědomila, že i když dobrovolnictví může pro dobrovolníka být krátkou etapou, pro littlíka to tak být nemusí.

S Tondou se scházíme už téměř šest let. Zažili jsme toho spolu mnoho a popis toho všeho by vydal na několik stránek – někdy jsme jenom šli sbírat kaštany, někdy jsme jeli na výlet, někdy jsme byli na víkendovce, někdy jsme vyráběli magnetickou ovečku a někdy šli na horkou čokoládu. Upekli jsme spolu několik plechů vánočních perníčků, nachodili společně mnoho kilometrů. Já Tondovi posílám skoro každý rok pohled, Tonda mě zase novinky ohledně vlakových souprav. Vím, že bych se na něj mohla spolehnout, kdybych někde zabloudila a poslala mu souřadnice, jsem si jista, že by mě navedl na nejbližší vlakovou zastávku, posadil do správného vagónu a ještě by nezapomněl vyřídit místenku a prohodit pár moudrých slov s průvodčí, kterou by pravděpodobně množstvím svých znalostí o vlacích položil v AZ kvízu na lopatky.

Oba jsme v našem společném příběhu prošli velkou proměnou. Z Tondy se z malého roztomilého předškoláčka stal žák páté třídy, který mi při naší poslední schůzce řekl, že by pro něj bylo aktuálně nejvýhodnější dělat strojvedoucího v Ostravě, protože je tam nejlevnější bydlení a dopravu vlakem za mámou a tátou by měl jako strojvedoucí zdarma. No, nevím jak vy, ale já jsem žasla, nevěřila bych, že mi bude můj malý Tonda radit ohledně trhu nemovitostí. I já jsem se změnila. Postupně jsem dokončila školu, vdala se a stala se ze mě máma. Logicky se proměnila i naše společná cesta a už nemá podobu každotýdenních schůzek, ale vzhledem k hloubce našeho přátelství nikdy úplně nezanikla.

Pointu, kterou bych chtěla dát závěrem těmto řádkám, bych ráda nechala vážně vyznít. Milí dobrovolníci, když do dobrovolnictví jdete, zvažte, že to bude dlouhá cesta. Bude se měnit a máte ji ve svých rukách, ale nezapomínejte, že i když to pro Vás můžou být plusové body k příjímačkám, pro toho druhého jste možná oblíbená část světa a je velmi důležité s tímto vědomím pracovat. I když to možná zní až příliš vážně, je důležité říct, že bych do toho šla znovu! Dobrovolnictví celkově mi přineslo mnoho krásných zážitků, skvělých přátel a nových dovedností, přátelství s Tondou mnoho smíchu, ale třeba i dojetí . S odstupem času už totiž můžu říct, že se z dobrovolnictví stalo přátelství, které je součástí mého života.

Jak příběh pokračuje?

Zrovna před pár týdny jsme byli s Tondou na kole, je mu ted už třináct, už má vybráno, kam půjde na střední. Začínali jsme spolu kámošit, když chodil do školky. Takže je to pro mě vlastně docela hluboký přátelství, ale i zodpovědnost, úcta a pokora byt důležitou součástí života nějakýho dítěte.